11. 10. Andrej

Zítra: Marcel

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > O obci > Zajímavosti

Zajímavosti

Z naší obce pocházející i některé známé osobnosti:

František Blažíček

se narodil 16. 9.1956 v Havlíčkově Brodě na Vysočině. Své dětství strávil ve vesničce Nový Studenec (v dnešních Podmoklanech) obklopen domácím zvířectvem a malebnými vrcholky Železných hor.

Tam se také seznámil s mistrem Janem Zrzavým. Ten malého Františka "přistihl" snažícího se v pouhých šesti letech vytesat z pískovcového kvádru (který zbyl otci ze stavby stodoly) dámské poprsí. Jan Zrzavý mu nejen poradil, ale i přiložil ruku k dílu a vysvětlil perspektivu. Poté se u Blažíčku několikrát zastavil. Mistr Jan Zrzavý totiž občas pobýval v nedaleké Křížové a pokud mu to jeho zdravotní stav dovolil, rád dělával výlety po okolí. Upozornil na chlapcův nesporný výtvarný talent pana řídícího Slavíka, který sám byl zdatným kreslířem a ten s Františkem, často i na úkor "méně" důležitých předmětů, chodil malovat do plenéru.

Po ukončeni základní školy díky rodové tradici z matčiny strany ->odjíždí do Světlé nad Sázavou, kde hojně trampuje a přitom se učí sklářem (prof. ak. sochař Z. Storek) .Současně maluje pod vedením akademického malíře Františka Antonína Jelínka. Po vyučení spolupracuje také s předním sklářským výtvarníkem J. Schwarzem.

V roce 1974 nastupuje základní vojenskou službu na Zelené Hoře u Nepomuku, kterou si nedobrovolně prodlužuje na 42 měsíců. Zde v místní sokolovně uspořádá, za vydatné pomoci obce chovatelské, výstavu s názvem Zelená Hora -zleva i zprava -pohled odjinud. Všechny exponáty výstavy byly vojáky i civilisty rozebrány do posledního kusu a zaplaceny "Tvrdými" spartami a pivem.

Po vojně se již do skláren nevrací, nastupuje do Pražského stavebního podniku, který rekonstruuje většinu památek v hlavním městě (například: Klášter svate Anežky České, Trojský zámek, palác Kinských, Řásnovku). Zde je Blažíček přidělen "k ruce" akademickým sochařům S. Hanzíkovi a J. Hánovi. S nimi také několik let střídavě spolupracuje a zároveň sbírá rozumy od zde zaměstnaného vynikajícího fotografa J. Holečka. Večerně, i když velice sporadicky, navštěvuje grafickou školu Hollar.

Píše se rok 1980. V té době má František Blažíček za sebou již několik samostatných výstav. Jeho obraz z výstavy v hotelu Intercontinental kupuje Jacquellinne Kennedyova Onassisová.

Celá záležitost ho nechává klidným. Maluje dal své reliéfní obrazy na desky a umisťuje do nich vše, co najde, včetně ptačích budek, kamenů, skel, hudebních nástrojů, lebek a kosti malých i velkých zvířat. Přátelí se s rokenrolovým zpěvákem Miki Volkem, Mejlou Hlavsou, Ivanem Hlasem, spisovatelem Karlem Peckou, Jarkou Mottlem, panem Vladimírem Holanem a dalšími. Jeho výstavy bývají často zakazovány. Pro Blažíčka je to jak sám říká jedno z nejkrásnějších období. "Narostly mi orlí křÍdla a chtěl jsem provokovat. Dobře mi tak. Na režimu mi tenkrát nezáleželo, klidně jsme mohli mít císařství, vyšlo by to na stejně," komentuje sám tuto životní epochu.

Po roce 1989 odchází na "volnou nohu". Na začátku této své nové aktivity uspořádá několik putovních výstav po většině hlavních měst Evropy. Živí se pouze volnou tvorbou –vyjma výuky netradičních výtvarných technik na gymnáziu Josefská v Praze. V devadesátých letech v jeho tzv. OBRAZOOBJEKTECH ubývá předmětů. Blažíčkova paleta se projasňuje, objevuji se zvířata, ptáci a motivy astrálních světů. Ilustruje několik knih a obalu na gramofonové desky. V současné době hodně cestuje, proto v jeho tvorbě přibývá obrazu z cest, tvoří plastiky ze dřeva a kovu, pracuje též se smaltem. Neustále se zdokonaluje v BODY-ARTU (malbě na lidské tělo), který je přítomen na většině jeho vernisáží. Zlí jazykové tvrdí, že jeho "akce" mají takovou popularitu a tolik návštěvníků právě diky této atrakci (až 500 osob). Poslední výstava na zámku Vlašim (v pořadí osmdesátá), jak uvádí místní tisk, byla vsak kapacitně naplněna i bez výše uvedeného body-artu, a to do posledního místa. Čímž byla zcela potlačena teorie Blažíčkovy pochybné populárnosti, lidé se jednoznačně nepřicházejí kochat nahými těly, ale přicházejí za jeho obrazy.

Nebudeme váženého návštěvníka unavovat velkým množstvím dat, jmen a názvů. Autor konečně sám přiznává, že si vše ani nepamatuje, a proto uvádíme jen podle našeho názoru ty nejhlavnější z výstav: Zámek Červená Lhota, Národní divadlo -Praha, Divadlo pod Palmovkou, Žižkovské divadlo, Parlament České republiky (opakovaně), galerie Zlatá lilie, galerie U bílého jednorožce, Pražský hrad-Schwarzenberský palác (opakovaně), Ministerstvo vnitra ČR, Ministerstvo školství ČR, státní hrad Lipnice nad Sázavou, letištní hala Palma de Mallorca -Španělsko, galerie moderní plastiky -Budapešť, hotel Belaria - Hradec nad Moravicí, galerie San-Gillet Paříž, galerie Růžový palouček -Cheb, galerie U hrocha- Bechyně, Aschaffenburg -SRN (opakovaně), Zámecká galerie a muzeum Podblanicka-Vlašim a zámek Hluboš u Příbrami.

Stálé expozice:

  • Galerie Medikament-krt, Karlova 12, Praha
  • Budova ČOB, Perlová ulice, Praha.

Jako jeden z mála výtvarníků nepodléhá Blažíček módním vlivům a nemaluje pro pouhý efekt. Kritika se často vyjadřuje v tom smyslu, ze jeho díla nevznikají rozhodně kvůli penězům. Čiší z nich přímo hmatatelná absorbace tvorby celým jeho myšlením, pro které nic jiného než dané téma neexistuje. Jiní zase, a k těm se přikláním i já, vidí v tvorbě Františka Blažíčka spoustu drobných nuancí a pikantních příchutí, které ovšem neodvádí pozornost od daného, již takto rozvitého příběhu. Je skutečnou radosti a pohlazením po duši prohlížet si obrazy a plastiky této svérázné výtvarné osobnosti. Doufám proto, ze se jeho dílo stane postupně známé v celém světě, neboť jeho malby mají numinózní léčivou vlastnost, kterou lidstvo dnes -více než kdy jindy potřebuje.

PhDr. Olga Krumlovská

Otmar Homolka

je člověk mnohovrstvý, u něhož příroda nešetřila, když rozdávala své dary. Především ho však vybavila citlivým nitrem, živou dynamikou, projevující se ve veškeré jeho činnosti. Otmar Homolka je malíř, sochař, vysokoškolský učitel, teoretik umění i glosátor každodenního života. Kde jsou kořeny této mnohostrannosti?

26. ledna 1925 se narodil v Odranči (dnešní část Podmoklan) na Českomoravské vrchovině. Dětství a mládí prožil převážně v Dolním Bousově a pak v Praze. Denní kontakt s přírodou Českomoravské vysočiny a Českého ráje přinesl první zkušenosti z poznání krásy, ale také četná setkání s lidmi, kteří měli dlouhodobý vliv. Patří k nim např. profesor Bedřich Mudroch z mladoboleslavské reálky, který zprostředkoval celoživotní uměleckou orientaci. Na Otmara Homolku měl silný vliv i aktivní sport, jemuž se věnoval s plným zaujetím mládí. Odtud si přinesl vyhraněný smysl pro fair play, který ho nikdy neopustil. Klíčovým momentem byl i rok 1945 a aktivní prožitek dramatických chvil konce světové války.

Rozhodující význam měla pro Otmara Homolku studia na pražské pedagogické fakultě, kde působila již legendární sestava vyhraněních osobností - Karel Lidický, Cyril Bouda, Miroslav Míčko a nezapomenutelný Martin Salcman. Ti formovali orientaci studenta směrem k současnému umění a usilovné výtvarné tvorbě, již se pak věnoval celé další období.

Ovšem cesta života není nikdy zcela jednoznačná, U Otmara Homolky měla podstatný vliv i učitelská profese, pětatřicetiletá dráha středoškolského a vysokoškolského pedagoga. Získal doktorát filozofie, pod vedením národního umělce Karla Lidického dokončil vědeckou aspiranturu. Psal, publikoval v denním i odborném tisku, uspořádal monografii Břetislava Wernera, napsal vysokoškolská skripta a učebnice. A také, nebo snad především, maloval.

Rovněž umělecká tvorba Otmara Homolky je mnohovrstvá. Sledujeme-li její více než třicetiletou souvislou linii, spolehlivě nalezneme několik charakteristických vývojových období. Raná fáze je jako obvykle poznamenaná mládím, školními vzory, růzností vlivů a momentální situací. Přesto už tehdy můžeme vysledovat základní znaky, k nimž náleží vyspělé technické vybavení a dynamické exprese. Otmar Homolka je hluboký člověk, který prožitky filtruje emocionálním a intelektuálním zaujetím. Na počátku 60. let se jeho projev vyhraňuje, ovlivněn hlubokou znalostí snah umění 20. století. Otmar Homolka stále více uplatňuje barvu jako základní výrazový prostředek, nebo volně řečeno Salcmanovými slovy barvu jako kompozičně konstrukční obrazově výrazný element malby.

Vlastní cesta tvorby Otmara Homolky je otevřena. Jde po ní rázně, s plným zaujetím. Přibývají i další komponenty – sevřená stavba, snaha o poetizaci představ. Svůj nezanedbatelný vliv má i hudba. Má rád hudbu starých mistrů, ale i součastné autory. Na jejím základě rozvíjí smysl pro rytmus, harmonii, řád.

Otmara Homolku však láká také setkání s trojrozměrným tvarem. Haptickou zkušenost ověřuje na plastikách, tvoří v ušlechtilém kameni i ve dřevě, námětem je především žena. Vznikají komorní díla, čistá, vroucí.

V 70. letech nabývá malířské dílo na intenzitě, kvalitativně se prohlubuje. Láká nejen krajinomalba, stále častěji se objevuje i téma člověka. Autor podniká hlubinné sondy do lidského nitra, je filozofem a psychologem zároveň. Krystalizuje jeho hodnotová orientace, ví, že člověk neodmyslitelně patří k přírodě a jejímu řádu. Jeho světonázor je jednoznačný. Ve všech dílech je zřejmé silné expresivní zaujetí. Otmar Homolka hluboce prožívá vrcholky i propasti lidského bytí, hledá neobyčejné v obyčejném, plně si uvědomuje zázrak plného života. Ve svých obrazech stále více glosuje současnost, láká ho syrovost půdy velkých staveb, měkká linie horizontu české krajiny i architektonický prvek v ní. Přináší podoby krajiny naší i cizí, silokřivky moře, hmoty nekonečnosti.

Rrvé pětiletí 80. let se zhruba odvíjí v započatých tendencích, avšak můžeme zaznamenat i určitou změnu. Otmar Homolka se stále více přibližuje kraji, v němž žije, ke Karlovarsku. Stále se však vrací i do kraje dětství a nalézá určité spojnice. Vidí poetičtěji, lyričtěji odstiňuje své prožitky. Barva i nadále tvoří fundamentální element, barva střídmá, kultivovaná, pečlivě vybíraná. Avšak jako vždy, tak i nyní nemůže tvořit bez niterného impulsu, chladně kalkulovat s jednotlivými motivy. Maluje portréty přírody i člověka, podává kouzlo okamžiku i trvání. Celek pak tvoří ničím nenarušenou jistotu domova.

Otmar Homolka není člověk úzce specializovaných zájmů. Široký kulturní rozhled a společenská angažovanost dotvářejí kvalitu jeho osobnosti.

Autorka: Jana Potužáková